Rozhovory

ROZHOVOR: Rudolf Švaříček: O život mi šlo na cestách už několikrát

Rudolf Švaříček je cestovatel tělem i duší. Kdo ho někdy viděl, dá mi za pravdu, že vypadá skoro jako divý muž; a divoká krev, která mu koluje v žilách a nutí ho přemisťovat se z místa na místo a podnikat výpravy do extrémních oblastí, to přímo dokládá.

Své cestování se však snaží využít i jiným směrem, než jen k vlastnímu užitku. Podniká totiž řadu expedic, odkud vozí množství exotických předmětů, fotografií a zkušeností, a z nich pak skládá výstavy, publikace, přednášky, články, festivaly…

Když si vzpomeneš na své začátky v cestování - expedice Polar 89 (se psím spřežením na polár), Marco Polo (napříč Asií), Hedvábná stezka (rok a půl asijskými státy), Živá Afrika (napříč Afrikou v modulu Tatry). Jak jsi na tom dnes? Stále tě lákají extrémní oblasti?
Extrémní oblasti mě lákají stále, jen se přesouvá jejich lokalita. Po dlouhých letech na nejzajímavější Nové Guineji mě v posledních letech nejvíce drží taje obrovského Himálaje. Jeho barevnost a pestrost je fantastická. Lidé žijící hluboko dole pod věčnými ledovci jsou plní krásných příběhů.

Když Petr Horký točil erupce sopky Merapi na Jávě, v jednom místě si uvědomil, že ho jeho dokumentaristická touha zavedla prakticky do ohrožení života. Předpokládám, že se na svých cestách také dostáváš do podobných situací.
Nebezpečí není to, co bychom na expedicích cíleně vyhledávali a za čím bychom jezdili. Hazardům se snažíme naopak co nejvíce vyhýbat, rizika eliminovat. Někdy se však ostré prožitky postaví do cesty. O život mi šlo na cestách již několikrát. Naštěstí to zatím vždy dobře dopadlo. I díky pomocné ruce štěsteny můžeme vést dnes tento rozhovor…

Četl jsem, že jsou horolezci, pro které je lezení pod kyslíkem nepřijatelné - takovou horu nepovažují za zdolanou. Jak se na to díváš ty?
Pohled na „zdolávání“ hor je individuální, férovost přístupu však musí dominovat. Kvůli vytržení zubu kolegou z expedice jsem přišel na nejvyšší hoře světa o svoji jedinečnou šanci podívat se i na vrchol Everestu. Kdoví, jak by to tenkrát dopadlo... Takhle tam vystoupil Pavel Bém sám. Určitě si to nejvíce zasloužil, měl báječnou fazónu. Stal se mimochodem prvním Čechem, který se dostal na vrchol Everestu z jižní nepálské strany. V jeho situaci pod tlakem médií je použití kyslíku celkem pochopitelný krok. Byl v mimořádné formě, kopec by pravděpodobně zdolal i bez pomocné bombičky, ale jeho rozhodnutí plně chápu. V daný okamžik za tehdejší konstelace...
Ovšem já jsem své ostatní nejvyšší hory v rámci projektu Koruna planety - Seven Summits vylezl samozřejmě bez kyslíku.

Nechal ses slyšet, že „podnikáš, abys mohl cestovat". Například na expedici Polar 89 jste si vydělávali za dost tvrdých podmínek na Ukrajině. Dnes už nemáš nouzi o prostředky na expedice, dokážeš si ale i po patnácti letech podnikání cestování ještě užít?
Každý máme nějakou úchylku, tou moji největší je cestování. Obecně každý řekne, že jej cestování baví. Na cestách však bývá vidět, že opravdovou touhu poznávat mají v sobě jen někteří. Ti chtějí stále odhalovat, co je za nejbližším rohem, kopcem a kopečkem. Mám pocit, že mne cestování chytlo v poslední době ještě větší silou než v některých sinusoidách minulosti. Výpravy mne většinou nejen zajímavě posouvají a obohacují, ale i výrazně uspokojují.

Na serveru www.usvitvcechach.cz jsem se mimo jiné dočetl tato tvá slova: „Na cestách se často zastydím za náš blahobytem přetékající svět, do kterého po návratu zase spadneme." To je věta, kterou by člověk příliš nečekal od úspěšného podnikatele.
Na cestách je zajímavé srovnávání odlišných kultur. Člověk si více uvědomí štěstí, že pochází právě z české kotliny. Determinace narodit se třeba v Kongu, zemi se spoustou nejrůznějších potíží, nejde moc odložit. Většinu roku trávím někde ve světě, možná v drtivé většině v zemích takzvaného „třetího světa“. Miluji opravdu netradiční země pravé syrové exotiky, jako je Angola, Kongo, Uganda, Etiopie, Rwanda, Indie, divoké části Indonésie…
Přestože jsem stylem života silně kosmopolitní, jsem zároveň velice silný patriot. Strašně rád se z každé akce a expedice vracím domů do Čech. Máme nejen nejkrásnější holky na celém světě, ale i nejlepší pivo světa, skvělé vínečko a vinné sklípky, hory na běžky i lezení, řeky na vodácké aktivity. Česko je skutečný ráj, a je mi v něm dobře. Potřebuji někam patřit a být někde skutečně doma. Nedovedu si představit souvislý život někde venku, byť v sebepříjemnější zemi. Čím více cestuji, tím více si svoji silnou vazbu k Čechám uvědomuji. Jako správný patriot jsem na Česko patřičně pyšný. Každý návrat z cest domů také umím slušně oslavit. Když jsme doma, těšíme se ven. Když jsme venku, těšíme se na vydařené úspěšné návraty a všechny příjemnosti s nimi spojené.

Na internetu jsem narazil na větu: „Rudolf Švaříček jako guru všech českých a moravských cestovatelů.“ Ztotožnil by ses s tímto označením?
Co o tobě kdo napíše, nemůžeš často ovlivnit. Příště si přečtu, že jsem třeba vegetarián, abstinent, včelař… a nic z toho nebude pravda.
Já za guru českých a moravských cestovatelů považuji spíš pány Miroslava Zikmunda, Miloslava Stingla, Zdeňka Thomu, Mnislava Zeleného… a možná řadu dalších zajímavých osobností. Česká kotlina je na zajímavé cestovatele mimořádně bohatá.

Vyjedeš si také na klasickou dovolenou? Jak vlastně relaxuješ?
Klasickou dovolenku prožitou celou někde vyvalený na pláži si opravdu nedokážu představit. Relaxuji pohybem a aktivitami. Na treku v horách přicházejí jiné myšlenky a nápady, hlava se opravdu pročistí a relaxuje. Na cestách tvořím i většinu nových nápadů a projektíků.

Zdroj: časopis Kult